Jak sem jel Krále Šumavy


Prolog


Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče
jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik
netlačí, rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím
nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně-barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném
cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun
byl doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek
v technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval
nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě
(pro zdravé cyklisty?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a
gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu krátkou (78
km) a normální (100km).

Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná
naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně
zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem
vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z
mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé
nebudu přepínat, řekl jsem si , a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu.
Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvílu jsem se
pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá příprava

Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že
jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se
nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem
při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném
zákrytu za Lence Armstrongem.
Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni
kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna
seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák, když se účastním velkolepého
závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem
zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce,
to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro
nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a
odpoledne si hodím lehký tenísek.

Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami
typu I love triatlon a no pain, no gain. Myslím také, že jsem byl
jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách.
Prostě-v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první před startem

Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a
vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí
mnohoslibující pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou
(s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož
parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka-soudě dle bílých čar
na dlažbě-byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás
tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel
parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to,
že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy.

Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí
vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace
byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo
(promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí.
Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již
formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových
kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale
ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů
mě bude od počátku neférově zatížen. Když jsem následně zaujal
poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v
zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější
účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou.
Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a
barevná, jako to moje.

Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně
zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte,
špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat. "Neřeš vole,
co je pod pět stehů se nepočítá."

Fáze druhá start

Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li, dramatický popis prvních metrů
závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut
jsem totiž stál na místě , poté opatrně vedl kolo mezi masou
tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi
5ti metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi
špičkovými atlety proboha dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl.

Fáze třetí závod

Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by
asi byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý
vidět jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe.
Toto bohužel možné nebylo.Jen podle nárazu řidítek do dlaní
navlečených do křiklavě červených rukavic jsem pochopil, že jsem
poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou
cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.

Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do
prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300-500
místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým
zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že
přeci jdu na první stovku!Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu
štěkl pravo! a pak zase levo! a já se postupně propadal hlouběji
do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne
rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii.

Po 15ti kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci(občas
prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či
šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit
taktiku. Tato změna proběhla z Umístit se na Dokončit. V tuto
fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo
jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad
někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po
sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.

Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice.
Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou
jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové
nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v
jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a
vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu
vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30ti
stupňů, a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Od zhruba této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To co se
odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v
jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních.

Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle
kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu
Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé
sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se
tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen
zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu
vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl.
Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení
součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl
kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral
krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po
podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím,
jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale
jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro
necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k
podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.
Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na Přežít.

Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na
umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně
do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky
naprostému vyčerpání (Naprostému? O jak jsem se pletl, byli jsme
teprve na padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při
zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i
mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že
již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas
obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil,
ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny.
Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené
kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít.

Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu.
Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční
závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné
rockové kapely, popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů
všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o
umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24
převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli,
neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke
slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne
dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem
totiž po čtyřech pádech levým okem na šutry přestal požívat.

Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m )
mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu,
neboť jsem na trase už nějakých šest hodin.
Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na
mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával
kilometry konečně!! 76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na
80 kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že
letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu
vzdálenost pouze odhadli , s odchylkou plus minus pár kiláků, no a
co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední
odporný sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na
zhruba 83tím kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po
ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85tém kilometru byl
definitivní konec. Vklopýtal jsem ne, nejel jsem, neboť cílová
rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po
jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co
jsem vláčel za sebou. Nálepka no pain-no gain visíc z rámu volně
fletrovala ne větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku
bude pouze 3499.

Epilog

Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
Alespoň se to tak říká.
Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.

- r - ...došlo e-mailem pod touto značkou - skutečného autora neznáme...