Část 1. - FRAGMENTY FEKALISMU

autor: Vladimír Borecký

S určitými rozpaky se pouštím do tématu, který znám vlastně jen z doslechu. Kromě jediného fragmentu fekalismu nemohu totiž uvést než legendy o myšlenkově podnětném hnutí, z jehož pronikavých pohledů na období padesátých až šedesátých let nebyl dosud setřen pel svěžího a svébytného humoru. Jistě stojí za povšimnutí, pokud mi to neuniklo v nepřehlednosti současného svobodného tisku, že se sami fekalisté neozvali, aby také oni svým jedinečným způsobem potvrdili neodvratnost demokratického vývoje. Ale zarážející je, že ani v krátkém období liberalizace v roce 1968 veřejně nemanifestovali své všeplatné téze. To by ovšem potvrzovalo podezření, že zkazky o totální likvidaci představitelů hnutí v šedesátých letech nebyly jen mystifikací fekalistů, ale hořkou skutečností.

Fekalistické manifesty a eseje se rozšiřovaly presamizdatovou formou patrně už koncem padesátých a zcela jistě pak začátkem šedesátých let. V textech, jejichž filozofickou hodnotu nechci podceňovat, lze spatřovat přirozenou reakci zdravého rozumu na povinnou vysokoškolskou výuku oficiální státní doktríny – marx-leninismu. Ale textura neimponuje na studenty filozofie, spíše na adepty přírodních věd či techniky (podle některých pamětníku mělo jít údajně o mediky).

Tři základní téze fekalismu – primo: Všechno stojí za hovno, secundo: Na všechno se můžu vysrat, ergo tertio: Všichni mi můžou vylízat prdel – mohou znít ve své nezakrývané koprolalické formě mnohým uším jako simplexní a nepříliš invenční. Ale v daném historickém období, kdy byly pojímány spíše jako antitéze revolučního optimistického světonázoru vládnoucí strany, mohly být kvalifikovány ve své protispolečenské, protistátní podstatě a kontrarevolučních důsledcích jako naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování a podvracení státu. Ve fekalistických legendách figuroval skutečně jako mučedník jistý neochvějný zastánce základních tézí, který i u soudního přelíčení trval s umíněností mistra Jana Husa na výchozí premise (1), znevažující úsilí pracujícího lidu; na svém osobním protispolečenském postoji (2), urážejícím výdobytky socialistického systému, a konečně na svém pohrdání dělnickou třídou (3), reprezentovanou soudní mocí. Právě opakování poslední téze, které bylo interpretováno jako urážka soudu, zvýšilo výměr trestu i výši nápravné skupiny na horní mez. A tak, pokud tento mučedník vůbec přežil, není jasné, zejména prodlužovala-li se vazba kvůli jeho tvrdohlavosti, zda se jej vůbec dotkla letošní Havlova amnestie.

Anální metaforika v češtině není ničím neznámým a neprobádaným. Nemálo esejí, polemik a literárně-vědných úvah bylo zasvěceno bezprostřední expresivitě vulgarismů. V sedmdesátých letech, když byly texty hudební skupiny Plastic People nařčeny z pornografičnosti, byla v rámci obhajoby vypracována mimořádně erudovaná studie, která by zasloužila publicitu, neboť v historické sondě od Petronia a Rabelaise, přes Jana Jeníka z Bratřic a Jaroslava Haška až do současnosti hájí nezadatelné právo jazyka na adekvátní sebevyjádření proti prudérii falešných mravokárců.

Psychoanalytiky vždy fascinovala ta poloha, v níž v nadávkách a vulgarismech, kde většina jayků dozrála ke genitální erotice, klesá čeština na infantilní análně-sadistickou úroveň odpovídající vývojovému období dvou až čtyř let. Ale formy anální negace mají v českém jazyce zvláštní poezii. Zesílený zápor s použitím fekálních obrazů, ať již jde o exkrement (hovno) nebo flatus (prd), konkretizuje a materializuje záporné zájméno nic z pouhé negace v cosi názorného, hmotného, paradoxně povyšujícího nicotu ve viditelnou, hmatatelnou, byť nelibě pociťovanou substanci. Podobně anus (prdel) nás vyvádí z nejasností evokovaných záporným místním zájmenem nikde z neurčitého vymezení ztraceného místa ke konkrétnímu geometrizovanému obrazu soustředných kruhů se speciální dialektikou prostorových sfér vně i uvnitř. Myslíme-li nikde a zároveň určujeme, kde toto místo je, pak nás idealizace vede k utopii, zemi bez místa, materializace k fekálnímu epicentru s názornou fyzickou topikou. Konečně slovesný tvar pro vyměšování stolice (srát) převyšuje opět svou materialitou všechny výrazy pro odmítání a hněv včetně eufemického orálního kašlání. Sloveso má i svou zvratnou formu (srát se), která neoznačuje odmítání a opovržení, ale jistou pomalost a neobratnost analogickou výrazům patlat se, babrat se apod.

Etymologickým oříškem zůstává zesílený výraz pro legraci v termínu sranda (někdy dokonce i prdel). Zatímco průser označuje pohromu, kataklysma, konflikt, a je významově spřízněn s deriváty kmenového slovesa ve smyslu rozčílit se, rozhněvat (nasrat se), je popření hněvu a zlosti humorem v termínu sranda čímsi těžko vysvětlitelným. Bipolaritu těchto termínů vysvětluje právě fekalismus.

Ve filozofické češtině použil názornosti fekálních obrazů Ladislav Klíma ve své Metafilosofice (Vteřina a věčnost, Praha 1927). Když kritizuje materialismus jako "dokonalou zblbělost", zesiluje pomysly hmoty a ducha fekálními analogiemi: "Materialismus nebo-li svět je lejno, z něhož se kouří – – duch. (...) Něco tak nicotného jako duch, jako myšlenka, takový prd bude mne rušit ve spaní! Nebylo zbytí: prd hrozil nakonec absorbovat svůj podklad!"

Anální metaforika má svou naléhavost. A Klíma byl k fekálním pojmům citlivý i vizuálně. Nesnesl, když mu tiskař opakovaně vytiskl prd s t. V aventinském vydání, které věnoval svému zubaři dr. Segerovi, opravil pečlivě inkoustovou tužkou všechny prty na prdy.

Vlastní fekalismus však nenanavazuje na Klímu a neusiluje ani o nějakou filozofickou hloubku. Je ironickou replikou na marxistické dějiny filozofie (historický materialismus) a systematickou filozofii (dialektický materialismus), jak byly v simplifikované formě přednášeny co povinný základ vědění na všech vysokých školách.

Historický materialismus kladl za sebou v darvininisticko evolucionistickém duchu střídání společenských formací od prvobytně pospolného systému přes otrokářský, feudální a kapitalistický řád, k likvidaci třídních antagonismů za socialismu a vidině komunistického ráje, jehož realizace byla postupně posouvána do vzdálenější a vzdálenější budoucnosti. Revoluční přeměny a změny výrobních prostředků a jejich vlastnictví fekalismus eliminuje a soustředí se výhradně na rozvoj mezilidských vztahů. Konečné pesimistické prognóze nechybí Marxův cit pro ekonomiku. V této souvislosti byl tradován anekdotický příběh, ilustrující fekalistický pohled do budoucnosti, protikladný oficiálně deklarovanému optimismu komunistické vize. Po vítězství socialismu na celém světě se proti černému horizontu setkávají dvě poslední žijící lidské bytosti, z nichž jedna se obrací na druhou s prosbou: "Nepůjčil bys mi hovno, abych se mohl vysrat?"

Marxistická dialektika byla poznamenána scientistickou redukcí sociálních a duševních jevů do biologických a fyzikálních schémat přírodních věd. Fekalisté sem kladou jako základ vztah mezi průserem a srandou. Matematizace, rozdrobení na elementy, vyjádření vztahů vzorci a určení systému metrických jednotek vytváří s osobitou ironií persifláž "vědeckého světového názoru", jakým se marxismus holedbal být, ale i všem pozitivistickým redukcím.

Ve fekalismu máme vzácný důkaz toho, že ideologie totality nebyla od svého počátku ani v dobách nejhlubší represe brána vážně a že vedle jedinců, kteří marxistické dogmatice sloužili, či jí dokonce věřili, zde byl permanentní přirozený odpor, který se zdravým humorem reagoval na oficiální zblbělost. Věříme, že se protagonisté fekalismu ozvou, aby přinesli z úkrytů další zlomky neprávem zapomínaného učení, které patří k těm, jež ulehčovala trpké chvíle za komunistické diktatury.