Sedmero švábů

Žila byla jednou jedna rodinka. Otec, jmenoval se Jáchym po své matce, pracoval na vesmírné stanici Kappa VK-A. Tam zkoumal účinky kosmických paprsků na růst svých nehtů. Matka Zazdislava, žena v domácnosti, zatím seděla na Zemi, kde prala svému muži košile a ponožky. Občas je též žehlila.

I jednoho pěkného dne, kdy radioaktivní záření zůstalo dvě procenta hluboko pod dlouhodobým průměrem, si milý pár usmyslel, že chtějí mít děti. Jáchym tedy sehnal vlastní sperma (jak, to nechám na obrazotvornosti čtenářů), pečlivě ho zabalil do starých novin, a poslal na Zemi Zazdislavě. A do roka a do dne (pošta měla tříměsíční zpoždění) se matce narodilo sedm kluků natvrdlých jak buků. Kluci byli jednovaječná sedmerčata, a byli si tedy podobní jako jednovaječné sedmerče jednovaječnému sedmerčeti. Matka si nebyla schopna zapamatovat a proto každému vypálila na čelo jedno písmeno abecedy, a tak jim i říkala, A,Z,G,R,E,É,Ě.

Chlapci rostli jako z vody, a když jim všem bylo patnáct a vypadali na šestnáct, tehdá se to stalo. Matka zrovna žehlila ponožku, když k ní přišel Ě: "Mami, zahrajeme si na četníky a lupiče?"

"Co zase otravuješ? Nevidíš že žehlím tvému otci ponožku?" obořila se na něj Zazdislava.

"Ne," zamumlal Ě. Od poslední hry na četníky a lupiče, kdy mu matka v zápalu hry vypíchala oči vidličkou, skutečně nic neviděl.

"Od čeho máš prsty? Když nevidím, tak hmatám!" řekla matka.

"Au."

"Ale ne na žehličku!" lomila žena rukama.

V tom přišel G: "Mami, dáš mi peníze na novou verzi Windows?"

A také R: "Mami, uděláš švestkový knedlík na slanině?"

Také E se připojil: "Mami, loupe se mi kůže mezi stehny, co mám dělat?"

A A: "Mami kup mi slona!"

A Z: "Mami, proč se jmenuješ tak blbě?"

Jenom É mlčel, a to jedině proto, že byl němý, a to z podobného důvodu, jako byl Ě slepý.

Zazdislavě povolily všechny nervy co kde měla, zuřivě zamávala žehličkou, div že nezabila R, a zvolala: "Ale už vás mám dost a toho vašeho otravování. Kéž byste se všichni proměnili ve šváby, to by potom byl svatý klid!"

A sotva to dořekla, místo sedmi chlapců leze po podlaze sedm švábů. Matka zaječela a snažila se je zašlapat, vůbec jí nedošlo, že hubí vlastní syny. Švábi jsou však velmi rychlí. Rychlejší než ječící Zazdislava. Všech sedm jich zalezlo do škvíry mezi panely a opustili město.

Když matka přestala dupat a skákat, uvědomila si, co se stalo. Je fakt, řekla si, že není normální, když se člověk promění ve švába, ale v dnešní době se dějí různé věci. Například švábi se mění v lidi zásluhou šílených genetiků a chirurgů. No jo, co se stalo, nedá se odestát, matka poslala Jáchymovi dopis s žádostí o nové sperma. Budou si muset udělat nové děti.

A opět, do roka a do dne Zazdislava porodila. Tentokrát ovšem jedno jediné dítě, navíc ženského pohlaví. Holčička dostala jméno Šavlena. Milá Šavlena šťastně vyrůstala, a pranic nevěděla o tom, že kdy měla nějaké sourozence. Ale když jí bylo osmnáct, zčistajasna se zeptala matky: "Mami, proč sousedovic Božena má sourozence a já ne. Ty neumíš dělat sourozence?"

"Co bych neuměla, umím," řekla matka, "Na tom není nic těžkého. Stačí tatínkovi poslat dopis."

"Tak ho pošli, alespoň ta sedmipatrová palanda v mém pokoji bude k něčemu užitečná," řekla Šavlena.

Matka náhle zaplakala: "Víš milá dcero, s něčím se ti musím svěřit. Ta palanda nás stála všechny úspory. Chtěli jsme se s tvým otcem přestěhovat na Mars, ale ta palanda to všechno pohřbila."

"Tak proč jste ji kupovali?" otázala se dcera.

"Nic naplat, musím s pravdou ven," vzdychla Zazdislava, "Ty nejsi naše první dítě..."

"Druhé?" skočila Šavlena matce do řeči.

"Ne."

"Třetí?"

"Ne."

"Čtvrté?"

"Ne."

"Páté?"

"Ne."

"Šesté?"

"Ne."

"Sedmé?"

"Ne."

"Deváté?"

"Ne."

"Tak to se nechám poddat," řekla dcera.

"Jsi naše osmé dítě," řekla matka, "Před tebou jsem měla ještě sedm synů."

"To je škoda, že umřeli," řekla Šavlena.

Matka uronila další slzy: "Neumřeli. Jenom mě nasrali. V rozrušení jsem je omylem proklela a oni se proměnili v sedmero švábů."

"A kde jsou teď?"

"Nevím, opustili naši obytnou buňku škvírou mezi panely a emigrovali z města."

"Matko," řekla dcera pevným hlasem, "Já je najdu a zachráním. Otec sousedovic Boženy je vědec a umí měnit buňky, například mění myši ve slony a naopak - jistě dokáže pomoci i mým bratrům."

A jak dcera řekla, tak udělala. Do batůžku si vzala trocha potravinových kostek a dvě vyžehlené ponožky a teleportovala se na ulici.

Problém byl v tom, že Šavlena nebyla, jednoduše řečeno, příliš protřelá světem. Kdo by také byl, když by celý život seděl v jediné obytné buňce a jen jednou za čas na chvíli navštívil sousedovic Boženu. Šavlena proto vůbec netušila, co by měla dělat. Po chvíli rozmýšlení přistoupila k jakémusi mladíkovi s uříznutým nosem (móda 21. století - drastičtější obdoba piercingu).

"Pane, nevíte náhodou, kde jsou mí bratři?" zeptala se ho.

"Jasně. Pojď se mnou do bytu, tam ti to řeknu," řekl mladík a zacukal mu koutek

"Tak jo. Víte, oni jsou teďka švábi," řekla Šavlena.

"To už nějak vyřešíme," řekl mladík, a koutek znovu zavibroval.

Mladík naštěstí nebydlel daleko. Jeho domovem byl barák, před mnoha lety odsouzen k demolici. Teleport do jeho bytu už nefungoval příliš spolehlivě, a nebohé Šavleně se během přenosu prohodila levá noha s pravou. Mladíkův pokojík byl docela pěkně zařízený, vévodila mu jedna kovová postel s koženými řemeny a zbytky starého psychovizoru sloužící jako akvárium pro dvě lidská embrya plovoucí v olivovém oleji.

"Tak kotě, jsme doma," řekl mladík (cukající koutek již nebudu více zmiňovat, pokládejte ho, milí čtenáři, za samozřejmost).

"A kde jsou tedy mí bratři?" zeptala se Šavlena.

"Když si lehneš na postel, tak ti to řeknu," odpověděl mladík. Děvče si tedy lehlo - ale ouha, místo upřesnění pobytu svých bratrů k ní mladík přiskočil a pevně ji spoutal řemeny. Potom několikrát tleskl a když konečně zhaslo světlo...(další události opět přenechávám fantazii čtenářů)

Šavlena se probudila s posttoxickou kocovinou mezi popelnicemi. Vůbec nevěděla co se s ní stalo, nechápala, proč má pořezané intimní partie, a proč má pocit, jako by ji někdo stříknul benzín do žíly. A ještě navíc se jí zdálo, že se před ní vznáší nůžky na nehty a něco povídají.

"Tak jaká byla noc, Šavleno?" zeptaly se nůžky.

"Co...cože?" blekotala Šavlena.

"Ptám se, jaká že byla noc s tím deviantem?" řekly nůžky.

"A odkdy se létající nůžky na nehty zajímají o noci s devianty?" zeptala se pro změnu Šavlena a současně jí došlo, že ten deviant, to asi bude ten mladík, co jí prováděl věci o kterých před tím neměla ani zdání, že se dají provádět.

"Já nejsem jen tak obyčejný nástroj na stříhání nehtů. Jsem Inteligentní Špionážní Systém vyvinutý bulharskou výzvědnou službou. Vtip je v tom, že Bulhaři mě mizerně platili a jelikož jsem inteligentní, tak nejsem blbý, abych dále riskoval svůj život za těch mizerných pár balkánských dolarů. Podal jsem výpověď, a abych se nenudil, vybral jsem si vaší rodinu, abych ji sám na vlastní pěst sledoval," řekly nůžky.

"Takže ty o mně víš všechno?" žasla Šavlena.

"Všechno bohužel ne. Ten deviant včera večer zhasnul, zrovna když to začínalo být nejlepší. Ale jinak se dá říci, že kromě včerejšího večera o tobě vím všechno."

"A jistě také víš, co je s mými bratry?" zeptala se Šavlena.

"Jakpak bych nevěděl. Však jsem se nasmál, když je tvá matka proměnila ve šváby. Tví bratři potom opustili město, avšak plošná likvidace švábů pomocí DDT dešťů je zahnala zpět sem. Teď zrovna žijí nedaleko odtud v jedné staré, léta nepoužívané popelnici." řekly nůžky.

"A že jsem tak smělá, nevíš náhodou, jak je proměnit zpátky v lidi?" zeptala se znovu Šavlena.

"To slovo zpátky bych možná vypustil. Co vím, předtím se lidem fyzicky podobali, ale mentálně byli na úrovni geneticky vyšlechtěných krokodýloopic. Nicméně možný způsob jejich proměny zpět v lidi znám. Musíš jim všem ušít košile a o půlnoci jim je navléknout. Během tohoto však nesmíš mluvit, protože to by potom byl docela průser." řekly nůžky.

"Ale já neumím šít." rozesmutnila se Šavlena.

"Hmmm...no tak ty košile kup v hypermarketu. Oni to určitě nepoznají."

Šavlena se tedy vydala do hypermarketu, kde koupila sedm košil (akce 6 košil + 1 zdarma), a vydala se k určené popelnici, kde čekala na půlnoc.

Konečně zapípaly hodinky na věži, a k popelnici přilezlo sedm švábů. Ten poslední s sebou přitáhnul mrtvou krysu, a všichni se do ní pustili.

"Bratři, jste to vy?" zeptala se Šavlena.

"Kluci, průser je tady. Ona promluvila," řekl jeden ze švábů. "To snad není pravda, místo aby nám dala košile, tak promluví. Pane bože co jsme komu udělali?" řekl další.

"A proč jsem vlastně nesměla mluvit?" zeptala se Šavlena.

"Tomu bys nerozuměla. My tomu totiž taky nerozumíme. Jde o to, že i nepatrná událost, ba pouhý pohled na nesprávnou stranu, může dramaticky ovlivnit pravděpodobnost jistých velmi komplikovaných úkazů. Říká se tomu Kvantový kauzálně-chaoticko-entropický princip." řekl další šváb.

"Hmm, tak o tom mi sousedovic Božena nikdy neříkala," zaplakala Šavlena a ze samého smutku praštila hlavou o zeď a zabila se.

A co se nestalo. Náraz hlavy o zeď způsobil skokové zvýšení entropie a rozkmitání dvou šestých rozměrů časoprostoru, což v kombinaci se specifickým uspořádáním sedmi pohozených košil způsobilo drastické změny v uspořádání hmoty v nejbližším okolí, a milí švábi se proměnili v člověky.

"Hurááá!!!" zajásali bratři. A šli domů.

A to je konec pohádky. Dobro, jako vždy, zvítězilo nad zlem. Neboť sedm živých je podstatně lepší než jeden. A možná, že kdyby Šavlena nepraštila do zdi hlavou, ale řekněme, víkem od popelnice, nedopadla by tak zle, a konec by byl ještě lepší. Ale co. Kdo chce moc, nemá nic. Spokojme se tedy s tím co je.